Zálohování

Obecně platí, že každý počítač by měl být zálohován, a to platí i o virtuálních strojích. Každý kritický server by měl být zabezpečen z pohledu kontinuity provozu. Nezaleží na tom, jestli se jedná o server fyzický, nebo virtuální. Při bližším pohledu zjistíme, že tradiční technologie zajišťující dostupnost a zálohování už nepostačují.
Zálohování vyžaduje velké množství prostředků – procesorového času, přístupu k diskům, síťové konektivity. Ve virtualizovaném prostředí všechny tyto prostředky sdílí několik serverů. Spuštění zálohování jednoho virtuálního serveru může snadno – a velmi výrazně – ovlivnit výkon ostatních virtuálních serverů běžících na stejném hardwaru, zejména pokud při zálohování využijeme moderní technologie, jako je deduplikace na klientovi. Některé virtualizační platformy naštěstí nabízejí cesty, jak zátěž generovanou zálohováním přesunout na jiný počítač. A pokud máme ten správný zálohovací nástroj, můžeme využít i deduplikace, která nám ušetří místo v zálohovacím úložišti.
Další z nevýhod je nutnost přípravy zálohovacích skriptů, které v rozsáhlejších prostředích mohou obsahovat chyby. Ale i zde existují nástroje, které nabízejí pro řízení zálohování vlastní grafické rozhraní. Ty lepší navíc přidávají možnost obnovovat jednotlivé soubory ze zálohy virtuálního disku přímo do virtuálního serveru nebo možnost použít zálohu virtuálního disku jako plnou zálohu a k této záloze provádět inkrementální zálohy změněných souborů na virtuálním serveru. Lze tak ušetřit čas i místo potřebné pro zálohu.
Největším oříškem je však zálohování databází a aplikací. V současné době se na trhu začínají objevovat zálohovací nástroje, které umožňují obnovit celou aplikaci, nebo její jednotlivé části ze zálohy virtuálního disku. Lze tak z jediné zálohy obnovit virtuální stroj, jednotlivé soubory aplikací, nebo třeba jen jediný e-mail, databázi nebo uživatele. I díky této technologii lze dosáhnout úspor, protože již není zapotřebí separátní záloha aplikace. Šetří se tím místo i čas potřebný k záloze.

Dostupnost

Podobná úskalí čekají i ty, kteří potřebují zajistit kontinuitu provozu. Té lze v případě virtuálních serverů dosáhnout několika způsoby. Nejzákladnějším je použití stejné praxe, kterou známe z nevirtualizovaných prostředí – nejčastěji ve formě active/passive klastrů. Nasazení klastrů však popírá základní výhody virtualizace, zejména úsporu prostředků. Klastry totiž vyžadují dvě identické instalace, z nichž jedna je aktivní a druhá, pasivní jen čeká na výpadek té první. Pasivní instalace tak jen zbytečně ubírá výkon jinému virtuálnímu serveru, ovšem vyžaduje licenci – a ta je v případě databázových serverů podstatnou položkou IT rozpočtu. Tradiční klastry tak najdou uplatnění především tam, kde je nutno zajistit kontinuitu provozu mezi fyzickými a virtuálními servery. Na trhu lze však najít nástroje, které vysokou dostupnost ve virtuálních prostředích někdy lépe, někdy hůře řeší. Zde je dobré vybírat takové řešení, které ohlídá i aplikaci běžící uvnitř virtuálního stroje.

Licencování

Dalším rizikem spojeným s virtualizací je podlicencování. Virtuální stroj může vzniknout velmi jednoduše, několika málo kliknutími myší. Lze tedy velmi jednoduše překročit počet zakoupených licencí. Vyhnout se tomu můžeme použitím licenčního modelu, který zohledňuje pouze počet fyzických serverů bez ohledu na množství virtuálních strojů.

Virtualizace serverů je hlavním tématem dneška. Již teď víme, že nezůstane osamocena. Dalším prvkem infrastruktury, kde lze hledat úspory spojené s lepším využitím, jsou datová úložiště. I ta lze, podobně jako servery, virtualizovat.

Autor působí jako principal presales consultant společnosti Symantec (Czech Republic & Slovak Republic).