Snad žádné velké výběrové řízení na dodávku IT produktů a služeb pro státní správu se v poslední době neobešla bez stížností na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či rovnou žaloby. Orgány činné v trestním řízení ztěžka rozplétají komplikované vztahy a podivnosti kolem dodávek informačních systémů a zákonodárci přicházejí stále s novými regulemi pro zadávání veřejných zakázek. V oblasti IT se přitom často dostáváme do situace, kdy prakticky není možné řádně vypsat a dokončit výběrové řízení – aniž by bylo napadnutelné.

Korektnost za každou cenu

Typickým problémem sporných IT zakázek ve státní správě v minulých letech je jejich realizace bez řádného výběrového řízení, tedy v režimu tzv. jednacího řízení bez uveřejnění dle § 21 odst. 1 písm. d), § 34 zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách. Tento institut byl v minulosti značně nadužíván a docházelo při něm k manipulacím s celkovým objemem zakázek, aby se vešly do limitů stanovených zákonem. Přesto má jednací řízení bez uveřejnění svůj nezpochybnitelný smysl, což potvrzuje i právní rámec Evropské unie, reprezentovaný směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU. Pokud z technických důvodů či kvůli určitým specifikám může zadání zakázky splnit pouze jediný uchazeč, lze služby či produkty pořídit i bez vypsání výběrového řízení. Otázkou, kterou se v současné době zabývají i české soudy, samozřejmě zůstává, jak posoudit ony důvody a specifika, která vylučují možnost oslovit více potenciálních dodavatelů. Paradoxní je, že před soudem dnes stojí i samotní soudní znalci, kteří v řadě sporných případů vypracovávali své posudky.

Podle mého názoru má jednací řízení bez uveřejnění své opodstatnění tam, kde se jedná například o dodávku dalších licencí softwaru, který je již danou institucí využíván a nyní se například jedná o jeho rozšíření pro další zaměstnance. Kromě logické úvahy, že by kvůli zachování kompatibility měli všichni zaměstnanci dané instituce používat stejný software, je totiž třeba vzít v úvahu i další náklady spojené s přechodem na jiné řešení, jako je školení uživatelů, práce IT administrátorů atd. Výběrová řízení, táhnoucí se celé roky, navíc staví instituce do pozice, kdy se vlastně jen zpětně legalizuje využívání softwaru více zaměstnanci, než umožňují licenční podmínky. V zákoně samozřejmě neexistuje žádná opora pro porušování licenčních podmínek softwaru, takže nelze hovořit o nějakém „nouzovém“ či „překlenovacím“ řešení, než se příslušné licence řádně vysoutěží.

Nejjednodušší, ale špatná cesta

Další zásadní chybou při výběrových řešeních na IT produkty a řešení je absolutní preference kritéria nejnižší ceny. Na rozdíl od řady jiných produktů a služeb totiž v případě technologií nejsou konkrétní řešení od různých dodavatelů ve svých parametrech plně srovnatelná, takže nelze jednoduše zvolit nejlevnější z nich. Každé řešení může být v nějaké oblasti vhodnější, proto je třeba nastavit podmínky výběru tak, aby bylo možné zvolit řešení, které plně odpovídá daným potřebám a zároveň bylo zaručeno, že tento výběr nebude napadnutelný. Cena je důležitým kritériem, ale pokud bude zároveň i kritériem jediným, neznamená to, že bude vybráno nejvhodnější řešení dané potřeby.

Představitelé orgánů a institucí veřejné správy by měli mít možnost v rámci výběrového řízení jasně specifikovat, co od IT řešení či služby očekávají, ale zároveň by za své rozhodnutí a výběr dodavatele měli nést plnou zodpovědnost. Represe a zužování manipulačního prostoru k lepším výsledkům výběrových řešení nevede.

Ven z pasti

Velmi často se zadavatelé veřejných zakázek dostávají do situace, kdy sice úspěšně využívají informační systém či jiný software, ovšem za každou úpravu v něm platí značné částky. To vyplývá ze dvou skutečností. Především jsou u nás přehnaně využívána IT řešení vyvinutá na míru, namísto nasazení standardizovaného řešení, jako je obvyklé v západní Evropě. U takového řešení si jeho dodavatel za každou změnu nechává platit. Standardizovaná IT řešení mají svůj životní cyklus a jsou průběžně vyvíjena a aktualizována.

Druhým faktem je často nevýhodná smlouva o užívání IT řešení, které je poskytnuto pouze formou licence, tedy bez zdrojových kódů. Úprava takového řešení je velmi složitá, ovšem z hlediska legislativy možná. Zákon na ochranu autorských práv totiž umožňuje upravovat software v zájmu zachování jeho funkčnosti. I bez souhlasu autora tedy lze do softwarového řešení zasahovat a upravovat jeho funkce například tak, aby odpovídaly vývoji naší legislativy (např. změny v DPH).

Nelze jednoznačně říci, zdali problémy s pořizováním IT produktů a služeb ve státní správě pramení z neznalosti či špatných úmyslů. Současná legislativa ovšem celý proces spíše komplikuje, než aby umožnila rychlý a efektivní nákup potřebných technologií.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M. Autor článku je zakladatelem advokátní kanceláře MATZNER et al (www.matzner.cz).