Smlouvy uzavřené před účinností NOZ

Co se stane se smlouvami, které byly uzavřeny před 1. lednem 2014? Takových smluv bude celá řada. Jednak se mohou týkat implementačních projektů, které by měly být předány v roce 2014 či později, ale především půjde o smlouvy servisní nebo smlouvy na dodávky cloudových služeb, které jsou často uzavírány na dobu neurčitou.

Tuto problematiku řeší NOZ v tzv. přechodných ustanoveních a jasně stanoví, že právní poměry vzniklé ze smluv uzavřených před 1. lednem 2014 se budou řídit dosavadními právními předpisy, včetně úpravy zajištění splnění povinností ze smluv (v IT se může jednat třeba o úpravu smluvních pokut, mimo IT třeba o zástavní právo). Podle uvedeného principu tedy k žádným úpravám a zásahům do smluv uzavřených před účinností NOZ docházet nemusí.

Ale co když budou smluvní strany chtít uzavřít po 1. lednu 2014 dodatek ke stávající smlouvě, kterým sjednají změnu dosavadních práv a povinností z původní smlouvy? V takovém případě mám za to, že se na takový dodatek bude NOZ vztahovat. Pokud si smluvní strany sjednají například jen zvýšení počtu uživatelských licencí a související navýšení ceny, nemusí je to zvlášť trápit. Ovšem v případě rozsáhlejších změn a úprav by zřejmě bylo vhodné projít celou původní smlouvu a prostřednictvím dodatku si sjednat, že se NOZ použije i na původní smlouvu. Ostatně NOZ takovou možnost v přechodných ustanoveních výslovně uvádí. Obdobně je vhodné upravit rámcové smlouvy, na základě kterých vznikají opakovaně jednotlivé dílčí smlouvy.

Shrnutí:

• stávající smlouvy uzavřené před NOZ se řídí dosavadními předpisy
• smluvní strany si mohou sjednat, že použijí NOZ i na smlouvu uzavřenou před 1. lednem 2014, což je vhodné především u dodatkovaných smluv nebo u rámcových smluv 

Jak výrazně se budou smlouvy lišit?

Snad každý podnikatel užívá alespoň pro své typické obchodní vztahy nějaké vzorové smlouvy nebo obchodní podmínky. Také firmy v oblasti IT by si měly zodpovědět otázku, zda provést audit své vzorové smluvní dokumentace. Osobně se domnívám, že obecně nebude často nutné provádět rozsáhlé změny stávajících smluv, nebo dokonce vytvářet úplně nové.

NOZ zdůrazňuje princip „autonomie vůle“ smluvních stran. NOZ proto nechává na smluvních stranách, aby si dohodly pravidla a povinnosti ve smlouvě. Tato zásada je prolamována jen v případech, kdy zákonodárce shledal nějaký vyšší zájem na ochraně slabších stran – typickými příklady jsou například spotřebitelské nebo formulářové smlouvy (ty si rozebereme níže). Uzavírají-li ovšem smlouvu dva podnikatelé, bude se uplatňovat nejčastěji právě zásada dispozitivnosti, což znamená možnost odchýlit se od úpravy NOZ. Tento princip uvedený v obchodním zákoníku ostatně mezi podnikateli platí již dnes. Proto skutečnost, že se stávající vzorová smlouva liší od úpravy například smlouvy o dílo dle § 2586 NOZ, nemusí být samo o sobě důvodem pro úpravy takové smlouvy.

Na druhou stranu se v řadě případů mění výkladová pravidla jak pro uzavření smlouvy, tak i pro výklad obsahu smlouvy. Některá jsou popsána dále v tomto článku. IT firmy by si proto měly nechat zpracovat audit stávajících smluv, ale i procesu jejich vzniku a k novým nebo upřesněným pravidlům NOZ přihlédnout. To se týká zejména těch IT firem, které užívají ve své činnosti obchodní podmínky a formulářové smlouvy.

Předsmluvní odpovědnost

NOZ nově zakotvuje i tzv. předsmluvní odpovědnost, která dosud výslovně upravena nebyla a dovozovala se jen z obecných zásad odpovědnosti za škodu. O co se jedná? NOZ výslovně označuje jako nepoctivé jednání ukončení projednávání smlouvy „bez spravedlivého důvodu“ v okamžiku, kdy se její uzavření druhé straně „jeví jako velice pravděpodobné“.

Příklad

Strany spolu vyjednávají delší dobu smlouvu o implementaci a následném provozování rozsáhlého informačního systému, jehož dodávka by měla zahrnout i zakázkový vývoj specifických modulů. Potenciální dodavatel vynakládá finanční prostředky například na právní a další odborné poradenství, a také provádí rozsáhlou analytickou činnost, přičemž má důvod se domnívat, že jednání spějí k uzavření smlouvy – je v dobré víře (potenciální objednatel deklaroval zájem uzavřít smlouvu a čerpat služby, upřesňoval dodatečně své požadavky apod.). Odmítne-li jej objednatel bez „spravedlivého důvodu“, mohl by dodavatel uvedené náklady, ale také případný ušlý zisk jako tzv. ztrátu z neuzavřeného obchodu.

Je třeba si ovšem uvědomit, že by mělo jít skutečně o výjimečné případy přesahující rámec běžných nákladů spojených s uzavíráním smlouvy. Předsmluvní odpovědnost nelze vykládat příliš extenzivně tak, že by jakékoliv neuzavření smlouvy mohlo vyvolat nároky na úhradu ztrát. Dosavadní judikatura krom toho vylučuje možnost uplatňovat úhradu „obvyklých provozních nákladů“, takže se musí jednat o skutečně mimořádné okolnosti.

Další novinkou v NOZ je možnost domáhat se náhrady škody i v případě, kdy jedna ze stran neobdržela všechny relevantní okolnosti a informace, o kterých druhá strana „věděla nebo vědět musela“, a to v rozsahu, aby se druhá strana „mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu“. Tato informační povinnost platí pro obě strany a úzce souvisí se shora uvedeným principem předsmluvní odpovědnosti. Pokud tedy jedna ze stran odstoupí od projednávání smlouvy z důvodu, že jí na počátku nebyly známy určité zásadní okolnosti, mohla by se patrně rovněž domáhat alespoň úhrady svých neúčelně vynaložených nákladů.

V oblasti IT by proto především u větších projektů měly mít obě strany uvedená pravidla na paměti a postupovat obezřetně, protože bude nepochybně docházet ve větší míře ke sporům i z těch smluv, které nikdy nebyly uzavřeny.

Vznik smlouvy přijetím nabídky „s odchylkou“

Jednou z nejvýraznějších změn je ustoupení od zásady, že smlouva je uzavřena pouze poté, co dojde k bezvýhradnému souhlasu s návrhem smlouvy. Nyní se přijetí smlouvy s jakýmkoliv dodatkem, výhradou nebo jinou změnou považuje za nový návrh na uzavření smlouvy. Podle NOZ však „odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky“, znamená přijetí nabídky, pokud navrhovatel takové přijetí neodmítne.

Příklad

Firma ABC (jako navrhovatel) zašle firmě XYZ elektronicky návrh smlouvy, ve kterém je mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 0,01 procenta za každý započatý den prodlení s implementací. Pokud XYZ akceptuje návrh s tím, že zvýší smluvní pokutu na 0,03 procenta za každý započatý den prodlení, smlouva podle stávajících právních předpisů nebyla uzavřena a reakce XYZ není považována za přijetí návrhu, nýbrž za nový návrh – XYZ je navrhovatelem a smlouva bude uzavřena pouze tehdy, pokud ABC bude výslovně souhlasit. Nebude-li ABC reagovat, smlouva nebyla uzavřena.

Podle NOZ však přijetí návrhu smlouvy (nově se nazývá „nabídka“) s výhradou, že smluvní pokuta bude vyšší, bude patrně posuzováno jako přijetí nabídky firmou XYZ. Pokud ABC nebude výslovně nesouhlasit, tak smlouva vznikla. Toto pravidlo se uplatní pouze tehdy, když tím nedojde k „podstatné změně podmínek nabídky“, což vnáší do celého procesu značnou dávku právní nejistoty.

Navrhovatel však může přijetí nabídky s odchylkou předem vyloučit již v nabídce, což v zájmu právní jistoty doporučuji, zvláště pak v případech, kdy jsou smlouvy skutečně uzavírány méně formálním způsobem.

Obchodní podmínky – pozor na uzavírání smlouvy!

NOZ se mnohem více než dosavadní právní předpisy věnuje také úpravě obchodních podmínek, na které může navrhovatel v návrhu smlouvy odkázat. Naprosto nová je úprava tzv. konfliktu obchodních podmínek. Odkáže-li navrhovatel ve své nabídce na své obchodní podmínky, pak dle současné právní úpravy smlouva vznikne pouze tehdy, je-li nabídka bezvýhradně přijata. NOZ však nyní umožňuje druhé straně, aby nabídku sice akceptovala, ale zároveň ve své odpovědi odkázala na vlastní obchodní podmínky (!). A co když se obchodní podmínky smluvních stran liší? Pak je smlouva uzavřena „s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu“.

Osobně považuji tuto úpravu za zcela nadbytečnou a zmatečnou, v praxi by tak smluvní strany musely vynaložit značné úsilí při určení toho, které části obchodních podmínek spolu v rozporu nejsou. Tam, kde by rozpor nastal, by se nakonec neaplikovala úprava obchodních podmínek žádné ze smluvních stran, ale pouze obecná ustanovení zákona. Nehledě na skutečnost, že odkaz na úplně jiné obchodní podmínky by mohl vyvolat neurčitost a zmatečnost celé smlouvy.

Příklad

Budou-li například mít smluvní strany odchylně upraveny ve svých obchodních podmínkách limitaci náhrady škody nebo smluvní pokuty za prodlení s předáním plnění nebo jeho zaplacením, bude odpovědnost za škody nelimitována a smluvní pokuta nebude sjednána vůbec. A když budou mít odchylně ujednánu odpovědnost za vady, pak by bylo patrně nutné jít doslova odstavec za odstavcem a zkoumat, které okolnosti jsou upraveny odlišně a je třeba je vyloučit, a které mohou být aplikovány. Že bude docházet k rozporům ve výkladu, je myslím docela zřejmé. Nicméně v mnoha případech bude „druhé straně“ stačit, když vyloučí například limitaci náhrady škody nebo nějaké nepříjemné sankce.

Z uvedeného vyplývá, že především navrhovatel by si měl dobře ohlídat, zda se ve smlouvě neobjevil odkaz na jiné obchodní podmínky. Pokud ano, tak musí bez zbytečného odkladu vyloučit aplikaci těchto změn a obchodních podmínek druhé strany (jinak se užijí jiné obchodní podmínky a budou se vykládat způsobem uvedeným v předchozím příkladu), pak by smlouva uzavřena nebyla vůbec.

V této souvislosti je třeba upozornit také na skutečnost, že postačí i pouhý odkaz na obchodní podmínky, jsou-li smluvním stranám známy – za určitých okolností tedy nebudou muset být obchodní podmínky k návrhu smlouvy, popřípadě k odpovědi na návrh, vůbec připojeny.

Obchodní podmínky – jednostranné změny, neočekávaná ujednání

Nová je také úprava výslovně umožňující jednostranně změnit obchodní podmínky, které regulují dlouhodobý vztah (např. poskytování služeb SaaS). Tato úprava přeci jen vnáší do této problematiky větší právní jistotu, vychází přitom z principů, které jsou v každých kvalitnějších obchodních podmínkách obsaženy už dnes.

Možnost zakotvit v obchodních podmínkách právo jejich jednostranné změny je dána tehdy, pokud je druhé straně tato změna oznámena a „založí-li druhé straně právo změny odmítnout“ a celý závazek vypovědět ve „výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění“ (zde je trochu právní nejistota, jaká doba může být považována za dostatečnou při určitých druzích služeb).

Další novinkou je i neúčinnost ustanovení, která „druhá strana nemohla rozumně očekávat“, ledaže by je „výslovně přijala“. Neočekávanost může být vyvolána nejen neobvyklým (a zpravidla nevýhodným) obsahem takového ustanovení, ale i formou jeho vyjádření. NOZ tak míří například na špatně čitelné části obchodních podmínek (oblíbené malinké písmo), ale v oblasti IT může být problémem také množství samostatných dokumentů – příloh obchodních podmínek (zejména v elektronické podobě), které na sebe různě odkazují a jejichž výklad může být hodně obtížný. V určitých případech bude možná na místě připravit i nějaký „manuál porozumění“, který přehledně shrne základní ujednání a principy smlouvy, protože oblast IT je pro laika hodně komplikovaná – podpisem by druhá strana potvrdila, že byla výslovně se zněním příslušných částí obchodních podmínek seznámena.

Formulářové (adhezní) smlouvy

Zcela nová je v NOZ i výslovná regulace formulářových smluv, u nichž je navrhovatelem silnější smluvní strana, která nepřipouští jakékoliv změny a úpravy svého návrhu. Jde tedy o situaci „ber, nebo nech být“ (take it or leave it). Je třeba si uvědomit, že slabší stranou může být nejen spotřebitel, ale i podnikatel. V tomto článku není prostor popisovat celou úpravu formulářových smluv v NOZ. Je však třeba zmínit, že NOZ zmiňuje hned několik důvodů pro neplatnost částí takových smluv, mimo jiné těch částí, které jsou „zvláště nevýhodné, aniž je pro to rozumný důvod“.

NOZ chrání zejména spotřebitele a umožňuje podnikatelům, aby vyloučili aplikaci příslušných ustanovení NOZ (konkrétně § 1799 a § 1800 NOZ). Vyloučení aplikace těchto ustanovení bude ovšem neúčinné, prokáže-li podnikatel v roli slabší strany, že nevýhodná doložka byla uvedena mimo vlastní text smlouvy a „hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku“.

Uvedená ustanovení NOZ jsou plná neurčitých právních pojmů a je v podstatě nemožné je dnes s jistotou vyložit. Nelze však vyloučit, že se v oblasti IT vyskytnou i tyto spory, například v případech poskytovatelů softwaru či služeb, kteří nepřipouští diskusi o obsahu svých závazků a zpravidla odkazují na své obchodní podmínky. Budou-li obchodní podmínky obsahovat například rozsáhlé výluky z odpovědnosti za vadné plnění nebo za způsobené škody nebo neobvykle tvrdé sankce za porušení smlouvy na straně objednatele, lze si představit, že se bude podnikatel v pozici slabší strany bránit proti aplikaci uvedených částí obchodních podmínek.

Závěr

Nechtěl jsem v textu pokaždé upozorňovat na to, že určitá výkladová pravidla nebo pojmy použité v NOZ jsou nejen nové, ale i značně neurčité. To je jistě nepřehlédnutelné a mnohý čtenář se sám sebe zeptal, co vlastně daný pojem znamená. I když větší právní jistotu získáme teprve postupně v příštích letech a (bohužel) desetiletích, měly by se nejen IT firmy už v rámci auditů své smluvní dokumentace pokusit zargumentovat si nejen texty samotné, ale i zaběhnuté procesy sjednávání a uzavírání smluv. V rámci toho by se měly dopředu pokusit zodpovědět dotazy jako například: V jaké fázi by se mohlo druhé straně jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné? Jaká doba je dostatečná pro obstarání obdobných plnění? Jak bychom argumentovali proti námitce, že úprava naší formulářové smlouvy hrubě odporuje obchodním zvyklostem nebo je její část nevýhodná, aniž by pro to byl rozumný důvod? NOZ totiž na straně jedné počítá s větší bdělostí a znalostí smluvních stran, a na druhé straně dává soudům neobyčejně široké možnosti výkladu jednotlivých situací. Proto platí více než kdy jindy, že práva náleží bdělým.

Petr Otevřel