V roce 2009 se do provozu uvedlo více virtuálních serverů než fyzických. Tento trend bude jistě pokračovat. Podle společnosti Gartner firmy, které nevyužijí virtualizační technologie, utratí až o dvacet pět procent více za hardware, software, práce a také prostor v případě Intel serverů.

Virtualizace může přinést skutečné výhody. V prvé řadě lze snížit útratu za nové servery, protože nové virtuální servery mohou být vytvořeny na stávajícím hardwaru, který má dostatek kapacity. Virtualizace může také zkrátit dobu zprovoznění serveru, protože virtuální servery mohou být na rozdíl od fyzického hardwaru zprovozněny během minut. Není potřeba čekat na dodávku nového fyzického boxu, stačí si nový virtuální server naklikat. Virtuální servery lze snadno přesunout mezi fyzickými boxy a usnadnit tím plánované odstávky. V neposlední řadě nelze nevzpomenout úsporu dalších nákladů na provoz, jako je napájení, chlazení či místo v serverovně.

Virtualizace první třetiny serverů byla jednoduchá, ale čím více kritických serverů virtualizujeme, tím více je potřeba zaměřit se na další aspekty, jako například dostupnost, výkon, bezpečnost nebo složitost. A právě některé z těchto aspektů jsou buď přehlíženy, nebo virtualizaci těchto serverů brání. Podle průzkumu společnosti Symantec z roku 2010 zaměřeného na obnovu po katastrofách pouze čtyřicet procent respondentů má plán obnovy po katastrofě pro virtuální servery. Pouhých 56 procent respondentů pravidelně zálohuje své virtuální servery. A právě proto je vhodné přiměřeně nastavit poměr mezi rizikem a efektivitou provozu.

Záloha jednoho terabytu s deduplikačním potenciálem 98 procent

S rostoucí důležitostí aplikace, která má být virtualizována, je dobré vyřešit její vysokou dostupnost. Stávající řešení nejsou postačující. Virtualizační platformy umožňují často hlídání běhu samotného fyzického nebo virtuálního serveru, ale to, zda běží, či neběží aplikace, již ohlídat nedokáží. Náhradní řešení, jako je například využití tradičního clusteru, mohou být nepříznivě ovlivňována technologiemi pro živé migrace a jich využívající nadstavby pro rozkládání zátěže a správu napájení. Navíc do již tak složitého prostředí přidává další složitost. Alternativou může být vytvoření skriptů monitorujících běh aplikace. S rostoucím počtem virtuálních serverů však nabývají na obsahu i složitosti a jakákoliv změna v prostředí znamená jejich revizi.

Pokud jsou skripty závislé na jednom člověku, jejich tvůrci, může se z dobrého sluhy snadno stát zlý pán. A stavět se k problému vysoké dostupnosti zády, již nelze. Abychom nemuseli vyměnit zajištění vysoké dostupnosti aplikace za zjednodušení nebo využívání virtualizace, musíme začít hledat řešení, které i ve virtuálním prostředí zajistí vysokou dostupnost důležité virtualizované aplikace. Řešení, které dokáže monitorovat stav aplikace v případě jejího výpadku, umožňuje restartovat případně celý server, když restartaplikace nepomůže. Společně s řešením vysoké dostupnosti zajištěné samotnou virtualizační platformou tak dokáže chránit předrůznými typy výpadků – výpadkem infrastruktury, situacemi, kdy virtuální server běží, ale aplikace nikoliv, nebo aplikace běží, ale není dostupná uživatelům.

Administrátora jistě potěší integrace takového nástroje do stávající konzole pro správu, na kterou je zvyklý a odkud může spravovat celé prostředí. Co by jej nepotěšilo, by byla možnost jiných uživatelů zasahovat do konfigurace vysoké dostupnosti. Proto je třeba volit takový nástroj, který umožní definovat role jednotlivým uživatelům.

Další IT disciplínou, která je s nasazením virtualizace těžší, je zálohování a obnova. Virtualizace totiž může zpomalit tradiční zálohovací procesy a se zvyšujícím se počtem virtuálních strojů roste využití úložišť. Ve složitějším prostředí je zapotřebí jednoduchá obsluha a také provoz usnadňující funkce. Ideální je jeden nástroj, který umí zálohovat nejen prostředí virtualizované, ale také to fyzické. Možnost obnovovat jednotlivé soubory z jediné zálohy celého virtuálního prostředí ušetří nejen čas potřebný pro zálohu, ale také místo na zařízení, kde je záloha ukládána. Využití stále více používané deduplikace může tyto úspory ještě zvýšit. Další možností, jak ušetřit při zálohách, je porozumění blokům uvnitř virtuálních disků a jejich asociaci se soubory. V případě, že blok obsahuje data souboru, který byl ve skutečnosti smazán, lze při záloze takový blok jednoduše přeskočit. Podobně se lze chovat například k defragmentací přesunutým blokům. Jen díky této formě optimalizace lze ušetřit až sto LTO4 pásek ročně při týdenní záloze o velikosti pět terabytů dat.

Deduplikace otevírá i další, dosud málo používanou, možnost – možnost zbavit se převozu pásek se zálohami do bezpečné lokality. Stačí mít v záložní lokalitě druhý zálohovací server a data mezi lokalitami replikovat. Samotná linka mezi lokalitami musí být jen tak tlustá, aby se stihla v definovaném časovém okně přenést unikátní data, která v druhé lokalitě ještě nejsou uložena. Nelze také zapomenout na to, že výše popsaný způsob zálohy nevyžaduje u nej častěji používaných virtualizačních platforem Intel žádného klienta uvnitř virtuálního stroje.

Obnova díky pokročilým technologiím sofistikovaného nástroje může být nejen jednoduchá, ale také časově předvídatelná. Jediné, co by měl administrátor udělat, je výběr obnovovaného souboru. Nemusí zjišťovat, kde je daný soubor zazálohován, jestli je to disk, páska, záložní lokalita nebo cloud.

Běžná řešení nejsou flexibilní

S nástupem virtualizace desktopů začnou dříve nebo později administrátoři řešit problémy s úložišti pro jejich obrazy. Dnes běžně používaná řešení nemusejí být postačující. Mnohdy se používají uzavřená řešení, kdy řadič diskového pole nebo NAS hlava jsou pevně spojeny s disky. Dojde-li jednomu úložišti kapacita, je to nutné řešit dokoupením dalšího úložiště. Přestane-li úložiště stíhat výkonově, je opět potřeba celé nové úložiště. Co na tom, že jedno úložiště má přebytek kapacity a druhé výkonu. Dalším hlediskem může být i neefektivní využití místa díky nemožnosti sdílení dat mezi na sobě nezávislými úložišti. S rostoucí infrastrukturou pak začne být složité udržet si přehled o tom, co je kde uloženo, a začne docházet k plýtvání.

Rostoucí počet virtuálních strojů znamená nárůst počtu jejich obrazů. Data v každém z nich jsou duplicitní, což vede k nežádoucímu plýtvání. V době rozpočtových omezení je třeba hledat takové řešení, které plýtvání omezí.

Z pohledu uživatele virtuálního desktopu nemusí být dobře vnímáno zpomalení způsobené málo výkonným úložištěm při špičkách, které se při provozu běžného počítače tu a tam vyskytují – při nabíhání počítače nebo přihlašování uživatele.

Některé dnešní servery dokáží poskytnout výpočetní kapacitu postačující pro provoz stovek virtuálních desktopů, ale zážitek koncového uživatele z virtualizace může být pokažen, pokud narazí na limit nejužšího hrdla celé infrastruktury. Je-li tímto místem úložiště, pak zvýšení výkonu bývá drahé a složité. Vždy je dobré zapátrat na trhu a poohlédnout se po řešení, které umožňuje škálovatelnost výkonu a kapacity, a to nezávisle na sobě. Takové řešení pak umožní virtualizovat úložiště a může to být i to, které je již do infrastruktury začleněno. Pokud se toto řešení dokáže úsporně vypořádat s klonováním jednotlivých strojů. U virtuálních desktopů je také nutný propracovaný mechanismus práce s mezipamětí. Pokud řadič úložiště dokáže držet zlatý obraz v paměti, lze eliminovat dopad špiček, jelikož v tomto případě nedochází ke čtení dat z disků. Uživatel pak virtualizaci vnímá příznivěji.

Z výše uvedených slov vyplývá, že k virtualizaci je potřeba přistupovat zodpovědně. Vždy je potřeba definovat si přínosy, ale také rizika s ní související. Tato rizika je pak nutné porovnat s náklady, které by je eliminovaly, a nastavit si svoji ochotu riskovat podle toho, jak moc je vznik rizika pravděpodobný.

Petr David
Autor působí jako senior principal presales consultant ve společnosti Symantec.